HVĚZDY, MůJ OSUD

Prolog

Byl to zlatý věk, doba úžasných dobrodružství, bohatého žití a těžkého umírání... ale nikdo o tom tak nepřemýšlel. Byla to budoucnost štěstěny a zlodějství, plenění a loupení, kultury a neřestí... ale nikdo si to nepřipouštěl. Byl to věk extrémů, fascinující století nápadů... ale nikdo je nemiloval. Všechny obyvatelné světy sluneční soustavy byly obsazeny. Tři planety, osm satelitů a jedenáct biliónů lidí se hemžilo v nejvzrušenější době, jaká kdy byla známa, avšak mysli lidí stále toužily po jiných časech tak, jak je tomu vždy. Sluneční soustava sršela činností... zápasem, spotřebou a produkcí, učili se novým technologiím, které je poháněly kupředu a to ještě předtím, než byly zvládnuty staré, připravovali se na první výzkumy hvězd v hlubokém vesmíru; ale "Kde jsou nové hranice?" volali Romantici, když se hranice mysli otevřely při dramatické přfhodě, která se odehrála v laboratoři na Kalistó na konci 24. století. Výzkumníku jménem Jaunte se náhodou vznítila lavice, přičemž oheň zachvátil i jeho. Vyrazil výkřik o pomoc a zakřičel cosi o hasicím přístroji. Nikdo nebyl víc překvapen než Jaunte a jeho kolegové, když najednou zjistil, že stojí vedle řečeného hasicího přístroje, který byl od jeho lavice vzdálen dvacet pět yardů.
Okamžitě se roztrhl pytel s otázkami jak a proč o jeho pětadvaceti yardové cestě. Teleportace... přemístění někoho prostorem jen úsilím samotné mysli... byla dlouho teoretickou úvahou, existovalo několik stovek špatnědoložených důkazů, že se to v minulosti stalo. Nyní poprvé se něco takového událo před profesionálními pozorovateli.
Divoce začali zkoumat efekt Jaunte. Bylo to přI1iš podobné zemětřesení, než aby se s tím párali v rukavičkách a každopádně Jaunte toužil po tom, aby se jeho jméno stalo nesmrtelným. Sepsal poslední vůli a rozloučil se s přáteli. Věděl, že jde na smrt, protože jeho spolupracovníci se rozhodli ho zabít. Nedalo se o tom pochybovat.

První kapitola..